Jak může olej nebýt olejem? Co přesně cítíme, když říkáme, že voní déšť? A jak asi voněla Kleopatra? Vybrali jsme šest příběhů ze světa vůní, po kterých vám možná svět bude vonět trošku jinak.
Aromaterapie je plná příběhů, které se vyprávějí tak dlouho, až znějí jako nezpochybnitelná fakta. Některé jsou pravdivé, jiné jen krásné. A pak jsou tu objevy, které znějí skoro neuvěřitelně, i když se opravdu staly. Rozhodli jsme se, že z těch nejzajímavějších uděláme pravidelnou rubriku. Tady je prvních šest z nich.
Esenciální olej vlastně není olej
Olej je z chemického pohledu tuk. Rostlinné oleje jsou tvořené mastnými kyselinami, tedy velkými, těžkými molekulami, které zůstávají na pokožce, zvláčňují ji a zanechávají po sobě mastnou skvrnu. Esenciální olej žádnou mastnou kyselinu neobsahuje. Je to směs těkavých aromatických látek, tedy molekul tak malých a lehkých, že se postupně odpařují do vzduchu. A právě proto je můžeme cítit.
Název si tedy esenciální oleje vysloužily jinak. Jsou olejnaté na dotek, nemísí se s vodou a plavou na její hladině úplně stejně jako olej. A slovo esenciální připomíná dobu, kdy je alchymisté považovali za samotnou esenci rostliny, za to nejčistší, co se z ní dá získat. Chemie od té doby pokročila, jméno zůstalo.
Při běžné péči o pokožku se esenciální oleje ředí v oleji rostlinném. Ten je pomůže rovnoměrně rozetřít a sníží riziko podráždění. I naše olejová séra stojí právě na tomto spojení. Rostlinný základ pokožku vyživuje a pečlivě zvolené silice mu propůjčují své vlastnosti i vůni.
Vůně nás umí vrátit dál než fotografie
Stačí kouř z táboráku, teplé ovoce nebo cizí parfém na eskalátoru a najednou jsme tam. V babiččině kuchyni, na prvním rande nebo v jednom konkrétním létě. Než vůbec stihneme pojmenovat, co cítíme, vzpomínka je zpátky, ať už je bolestivá, nebo ta nejkrásnější na světě.
Tomuto jevu se říká Proustův fenomén podle slavné scény, ve které chuť a vůně piškotu namočeného do čaje otevřou vypravěči vzpomínku z dětství. A věda mu dává za pravdu.
Čichový systém je totiž na rozdíl od ostatních smyslů úzce a přímo propojený s mozkovými oblastmi, které zpracovávají emoce a paměť. Vůně nám proto často pomůže rozpomenout se dřív než slovo nebo fotka. Jako první se nám tak vrátí pocit a až potom nám dojde, odkud ho známe.
Pokud vás zajímá, jak přesně vůně na mozek působí a proč aromaterapie není jen placebo, přečtěte si náš článek Aromaterapie pod lupou.
Když voní déšť, ve skutečnosti voní země
Když po několika suchých dnech konečně zaprší, stačí pár kapek a vzduch najednou voní zemitě, svěže a zvláštně povědomě. Někdo používá termín „cítím vodu“ a podle ní předpovídá i déšť, který se teprve blíží.
Tahle vůně má dokonce vlastní jméno. Říká se jí petrichor. Název je spojením řeckého petra, tedy kámen, a ichor, bájné tekutiny proudící v žilách bohů.
Samotná vůně ale nevzniká ve vodě. Podílejí se na ní látky z rostlin, které se během sucha ukládají do půdy a kamení, a geosmin, který vytvářejí půdní mikroorganismy. Za sucha zůstávají v zemi, ale když potom na pórovitý povrch dopadne kapka, zachytí pod sebou drobnou bublinku vzduchu. Ta vystoupá vzhůru, praskne a vynese do okolí nepatrné voňavé částečky.
To, čemu říkáme vůně deště, je tedy ve skutečnosti vůně země, kterou první kapky zvedly do vzduchu.
Vanilka je jedno velké aha!
Vanilka je orchidej pocházející z tropické Ameriky. Evropané její chuť poznali už v 16. století a později se ji pokoušeli pěstovat také v jiných částech světa. Rostliny jim sice krásně rostly a kvetly, ale plody nedávaly. Mimo svou původní domovinu totiž postrádaly přirozené opylovače.
Řešení objevil v roce 1841 na ostrově Réunion dvanáctiletý otrok Edmond Albius. Tenkým stéblem nadzvedl v květu blanku oddělující pyl od blizny a palcem je přitiskl k sobě. Celé opylení trvalo jen několik vteřin.
Jeho jednoduchá metoda pak umožnila pěstovat vanilku ve velkém. V téměř nezměněné podobě se tato metoda používá dodnes. Pěstitelé přitom nemají času nazbyt. Každý květ totiž zůstává otevřený jen jediný den a k opylení mají zpravidla pouze několik ranních hodin. Vanilku tak musejí procházet květ po květu.
Tím ale komplikovanost vanilky zdaleka nekončí. Čerstvě sklizené zelené lusky téměř vůbec nevoní po vanilce. Charakteristické aroma se rozvine teprve během několikaměsíčního zpracování, při kterém se lusky zahřívají, zapařují a suší. Právě tehdy se v nich uvolňuje vanilin.
A ještě jedno překvapení: pravý vanilkový esenciální olej neexistuje. Vůni z lusků nelze získat běžnou parní destilací. V parfumérii se proto používá například vanilkový absolut získaný pomocí rozpouštědla nebo CO₂ extrakt. Vanilka tak sice patří k nejslavnějším vůním světa, ale mezi esenciálními oleji ji nenajdeme.
Proč v zimě venku nic nevoní
Vůně je totiž vždycky pohyb. Abychom něco ucítili, musí se molekuly z rostliny, ze země nebo z lahvičky odpařit do vzduchu a doletět až k nám. A odpařování potřebuje teplo. Čím je chladněji, tím pomaleji se molekuly uvolňují a tím méně jich vzduchem putuje. Při teplotách kolem nuly zůstává většina vůní uvězněná tam, kde vznikla. V kůře stromů, v zemi pod sněhem, v květech, které ještě nevykvetly.
Svou roli hraje i nos. Molekuly vůně se musí nejdřív rozpustit v tenké vrstvě hlenu na čichové sliznici, teprve pak je receptory zachytí. Studený a suchý zimní vzduch sliznici vysušuje a čich pracuje hůř. Vzduch, který si nos během nádechu stihne ohřát a zvlhčit, k vůním dorazí pozdě.
Má to ale jednu dobrou stránku. Právě proto v zimě tak silně vnímáme teplo a útulno. Kuchyni, kde se peče, otevřené dveře kavárny, horkou koupel. Zmrzlý nos totiž prahne po vůni víc než kdy jindy.
Vůně Kleopatřiny doby: žádný lehký květinový parfém
Kleopatru obklopuje spousta voňavých legend. Jedna z nich vypráví, že nechala napustit plachty své lodi parfémem, aby ji Marcus Antonius ucítil dřív, než ji uvidí. Jak přesně voněla ona sama, zatím nevíme. Archeologie nám ale dovoluje přivonět alespoň k její době, a to nám leccos napoví i o ní samotné.
Ve starověkém městě Thmuis v nilské deltě odkryli archeologové pozůstatky parfumérské dílny. Nález spojili s recepturami dochovanými v řeckých a římských textech a pomocí experimentální archeologie znovu vytvořili takzvaný mendéský parfém, jednu z nejvyhlášenějších vůní tehdejšího Egypta.
Pracovali například s olejem z pouštní datle, myrhou, borovicovou pryskyřicí, skořicí a kasií. Výsledkem byla hutná, kořeněná a lehce pryskyřičná vůně, která na pokožce vydržela opravdu dlouho.
Aromaterapie je plná příběhů a souvislostí, o kterých mnohdy ani nevíme. Ať už si přivoníte k dešti, květině nebo k lahvičce, kterou máte na poličce v koupelně, vůně nejsou jen příjemným doplňkem. Jsou to chemické signály s vlastní historií, na které tělo reaguje dřív, než si to stihneme uvědomit, a které nás umějí přenést jinam. Do jiné doby, do jiné krajiny nebo jen zpátky k sobě.
